Buď pochválena, Arniko!

Od doby, co se mi narodila dcera, něco se ve mně přepnulo. Ač jsem do té doby, když bylo třeba, vždycky ráda podala pomocnou ruku, od porodu jsem začala mít nutkavou touhu pomáhat aktivně. Prostě být užitečná. Tahle myšlenka ve mně zrála roky. Vyvstávala, ve víru událostí života zase zapadala – stále dokolečka. Nic se ale nestalo, jen to zrálo.

Když jsme se v roce 2008 přistěhovali na Zábřezí, uslyšela jsem jednou takhle při práci z rádia reportáž o dobrovolnictví v České republice. Neznala jsem to, nevěděla jsem, že nějací organizovaní dobrovolníci existují. Informace byla přijata a uložena do příslušného šuplíku v mozku. Někam celkem dozadu. Uplynulo dalších pár let a info znovu zaťukalo na moje vrátka. Už ani nevím odkud, nejspíš zase z rádia. Prý už v mnoha městech republiky fungují dobrovolnická centra a že je snadné si nějaké najít. Psal se rok 2014, bylo jaro. Sedla jsem k počítači, zadala příslušné heslo a vypadla na mě dobrovolnická organizace ve Dvoře Králové nad Labem. Jmenovala se Královédvorská Arnika. Kontaktovala jsem je, odpověděli mi, dostala jsem k podpisu smlouvu, stala jsem se registrovanou dobrovolnicí a snažila se začít pracovat. Nebudu zde popisovat svoji dobrovolnickou „kariéru“, bylo by to na dlouhé lokte. Dlouho jsem se hledala. O tom třeba někdy příště, i když si nejsem úplně jistá, jestli chci o svém dobrovolnickém tápání informovat svět. Teď jsem arnickou dobrovolnickou koordinátorkou. Už vím, jak Arnika pracuje, kde je silná, kde má svoje slabá místa… Fungujeme, pomáháme, dobrovolničíme, užíváme si to. Normálka. Teprve včera mi ale na výroční schůzi KA, když jsem viděla za dlooouhým stolem sedící ty skvělé lidi, kteří jsou Arnika (Lidi ze Dvora králové nad Labem a několika okolních vesnic, z Jaroměře, z Hradce Králové, z Jilemnice, z Nové Paky), cosi došlo. Došlo mi, že před pěti a půl lety nebylo vůbec samozřejmostí, že jsem v tak těsné blízkosti svého bydliště našla dobrovolnickou organizaci. To se mi jen v tom rozhlase tenkrát snažili nakukat, že to bude brnkačka a že si budu moct vybírat. Prd, dobrovolnické organizace nerostou na stromech! Teď už vím, jaké jsem tehdy měla štěstí.

Marcela