Červnové nákupy, aneb Hurá do města!

V úterý ráno přišla z DSJ zpráva, že z osmi nahlášených klientů zbylo jen šest. Dobrovolnic bylo zapsáno sedm, řidič Lukáš by si vzal pod křidélko osmého. Takhle, kmenové jsme byly čtyři. Pátá je naší šéfky Jany kamarádka, která nám pomáhá, když nám teče do bot (což se děje často), šestá její kolegyně z práce (ta má doprovázet poprvé) a sedmá moje sedmnáctiletá dcera s podmínkou, že doprovází pouze elektrifikovaného klienta a ve čtyři odchází na trénink, protože minule byla z pochůzek po městě tak grogy, že se na tréninku sotva vlekla. Takže tu máme změnu – o dva klienty méně –  probíhá koordinační telefonická porada a je rozhodnuto, že se já a moje dcera nezúčastníme. Mně to vyhovuje, jelikož neustále doháním nějakou práci, takže mi těch pár hodin navíc docela bodne.

Dopoledne se dozvídáme, že se jedné z dobrovolnic udělalo špatně a vypadá to, že ji to hned tak nepustí. Zjišťujeme, kolik bude elektrických a kolik mechanických vozíků. Měly by být čtyři mechaničáky, takže čtyři páry dobrovolnických rukou stačí. OK, to dáme. Před polednem dostáváme zprávu, že si jedna z dobrovolnic spletla směnu, nemá ranní, ale odpolední. Nebudu lhát, že mě to nechalo klidnou. Chvilku jsem ještě promýšlela, jak by šla situace vyřešit bez mojí účasti, ale nevymyslela jsem zbla nic. Nelze jinak než situaci zachránit a vyrazit. Tak honem rychle uvařit oběd, nemůžu přece dopustit, aby můj muž kvůli nákupům hladověl, najíme se o něco dřív než jindy, to neva, a já stihnu včas vyjet. Ještě vyzvednout dceru v Miletíně na autobusu (jede ze školy) a hurá do města. Dcera se mnou nakonec jede taky.

Na určeném místě před obchodem se nás schází pět, přijíždí dodávka, vystupuje Lukáš, z druhých dveří vyskakuje jeho přítelkyně a zároveň dobrovolnice Renata a najednou jsme tu jedna navíc 😊. No co, hlavně, že bude o klienty postaráno a moje dcerka bude dělat doprovod mně.

Proběhne obvyklá dotazníková akce kam kdo potřebuje doprovodit, fasuju paní Lídu. Na první poslech detekuji libozvučnou moravštinu. Jelikož sama z Moravy pocházím, mám na tento dialekt naladěné ucho a každý jeho náznak mě zahřeje u srdce. „Á, paní je z Moravy, odkud?“ „Pocházím od Kyjova, ale teď žiju v Zábřehu.“ A protože paní Lída potřebuje do „hadrů“, jedeme do zdejší nákupní zóny. Cestou si všechny tři potykáme. „Já su z toho nervózní, když mně někdo vyká“, říká Lída. Probrouzdáme se hromadou štendrů se zavěšeným oblečením, sem tam nějaký odsuneme, sem tam něco podáme a nakonec odjíždíme s košilí, ze které je Lída nadšená a já jsem spokojená, že je spokojená. Stečeme pak ještě další dva obchody, ale žádný další zajímavý kousek už neobjevíme.

„Holky, nevadilo by vám, kdybysme ještě zašly do Kauflandu?“ Proč by nám to mělo vadit, jsme tady přece pro ni. Bereme nákupní vozík a vnořujeme se do útrob obchodu. Lída projíždí uličkami a kochá se zbožím. Evidentně nakupuje ráda. Má to štěstí, že se ze svého bytu dokáže dostat bez cizí pomoci do města, a tak si nákupy doma užívá často a ráda. To se ne každému vozíčkáři poštěstí. Tohle je pro člověka připoutaného na invalidní vozík opravdu velký luxus – nebýt celé dny zavřený mezi čtyřmi stěnami. Možná i proto je Lída tak bezvadně pozitivně naladěný člověk. Že si může užívat života, aniž by strádala. Nakupuje dobroty pro sebe i pro lidi do DSJ. „Běž si vybrat nějakou čokoládu“, říká Aničce (tak se jmenuje moje ratolest). Anička se tváří rozpačitě. „Běž, opravdu, já ti ju ráda koupím.“ Tak jde a jednu si vybere.

Máme nakoupeno a míříme do hospůdky. Ty Lída taky dost může. Ráda si v nich posedí s přáteli nebo s rodinou, je velmi společenský člověk. Před Hlaváčkovými vidíme zaparkovanou žirečskou dodávku, čemuž jsem ráda, jelikož je tam trošku komplikovaný vjezd a obávám se, že bychom to s Lídiným električákem nezvládly. Ještě si uděláme v blízkém parčíku společnou fotku a když přijíždíme k restauraci, Lukáš už tam na nás čeká. Chápe se Lídina vozíku, já jen držím dveře. A už jsme uvnitř, zdravíme se s ostatními, kteří už tam jsou téměř všichni, parkujeme u stolu a objednáváme si. Nákupy jsou u konce. Všichni si tu ještě užijí nějaké ty dobroty (dneska převládají palačinky), a pak se loučíme a vracíme se do svých domovů.

MarcelaS

foto ZDE