Hurá do města! – únorové nákupy

Je úterý 21. února. Vyrážím autem z domova, který leží na kopci nade Dvorem. Je zachmuřený den, dopoledne poprchávalo, na nákupy nic moc. Projíždím od jihu na sever městem, vyzvedávám JanuŠ v Oční škole a vracíme se dolů ke Kauflandu. Dodávka právě dorazila, tak hupky šupky za klienty. Už tu postává SoňaV a rehabilitační sestra z Žirče Pavla, která nás přišla zachránit, když jsme jen tři. Klientů má být šest. Pomůže řidič Lukáš, takže je nás pět na šest, to je dobré. Snad bude i nějaký električák, aby některá z nás mohla vzít dva klienty. Je jich SEDM?!!! Díváme se nechápavě jedna na druhou – to je teda mazec, co budeme dělat? Zaplaťbůh jsou jen čtyři mechaničáky a jeden pán je s hůlkami chodící. Takže se každá chopíme jednoho vozíku, Lukáš si bere paní, která potřebuje zajet do lékárny, a my všichni ostatní hromadně vcházíme do Kauflandu.

Doprovázím paní Věru z Pardubic. Zasekáváme se v oddělení oříšků a sušeného ovoce, které je hned zkraje. Ostatní jedou dál. Občas se s nimi pak potkáváme, někdy jsou v houfu, jindy ve dvojicích až trojicích. Paní Věra končí dvouměsíční pobyt, zbyly jí nějaké peníze, které si s sebou přivezla, a tak se chce rozšoupnout. A přesně to se i děje. Nakupuje dárky personálu i klientům, sem tam nějakou drogerii nebo dobrotu pro sebe… Nákup ukládáme do její plátěné tašky, která nám přestává stačit, takže se další věci vrší na jejím klíně. Dvě láhve vína (ty jsou moje) strkáme za její záda. Ne, nebude ji to tlačit, je v pohodě. Fakt je v pohodě. Je s ní sranda, a to mám vždycky ráda – když si s klientem na nákupech užiju legraci. Zaplatíme, koupíme další tašku a za pokladnami vše ukládám do obou tašek tak, aby se to tam vůbec vešlo. Trošku puzzle 😊. Vyjíždíme z Kaufu a venku se potkáváme s ostatními. Jako na povel 😊. Asi nejsou všichni, pána s holemi nevidím, ale je nás tam dost. Panuje veselá nálada. Ostatní vyráží do hospůdky, my ještě s Věrkou řešíme kouření a tím se za nimi trochu opožďujeme. Dobrovského ulicí se kodrcáme k Hlaváčkům. Tady je to fakt pekelná jízda pro vozíčkáře. Po chodníku se to nedá, sjíždíme do silnice a překážíme projíždějícím autům. Do hospůdky přijíždíme poslední. Propleteme se mezi otatními klienty a Věru parkuji u stolu, kde sedí rehabilitační Pavla s klientkou. Věra si mě ještě fotí, prej „na památku ještě tuhle paní si vyfotím“ 😊. A já odcházím, mám toho dneska ještě moc.

Zase jeden vydařený nákup a já se těším na příště.

MarcelaS

foto ZDE