Tato akce se letos opravdu vydařila, velkou roli hrálo i počasí. Chvílemi to sice vypadalo na déšť, ale nakonec nepršelo a bylo docela teplo. Do poslední chvíle jsem si myslela, že jdeme, jako poslední dobou vždycky na takovéto prezentační akce, s Martinkou Juhošovou. Byla jsem v klidu, protože už jsme sehraná dvojka, každá máme připravené propagační materiály, já občas něco upeču, abychom k nám přilákaly více zájemců, a vše je v pohodě. V neděli dopoledne jsem připravila těsto na perníková srdíčka a volám Martince, v kolik se sejdeme. Její odpověď ale zněla jinak, než jsem očekávala: „Jani, já mám odpolední a o téhle akci jsme spolu nemluvily“…. A já byla přesvědčená, že před prázdninami, kdy se celá akce plánovala s pořadateli, určitě ano. Přemýšlela jsem, koho honem oslovit, a první volba padla na Katku K. Ta dobrá duše by mě v tom nenechala, i když se v neděli vrátila z dovolené a v úterý zase odjížděla pryč. Během hovoru mě ale napadlo, zeptat se Lenky P., a ta, k mé i Katčině velké radosti, souhlasila. Dohodly jsme se, že Katka dopoledne vyzvedne vše u Martinky a s Lenkou nás nabere ve 14.15 hod. u „Oční školy “ a po akci zase pro vše přijede a příležitostně Martince předá. Obětavě tak dělala taxikáře, ale to jí prý vyhovovalo víc, než tři a půl hodiny vysedávat u stolečku.
K Hankovu domu jsme dorazily před půl třetí a všude už panoval čilý ruch. Podle plánku a dohody s paní Capicarovou z MAS jsme určily, že naše zázemí bude dlouhý stůl a 2 židle před vchodem u zahrady Gymnázia. Vyložily jsme vše z auta, Katka odjela, a my s Lenkou jsme se snažily o co nejefektivnější uspořádání všech propagačních materiálů, využily jsme každé místečko. Před třetí hodinou bylo vše připravené. Jako první se přišla podívat moje vnoučata, ochutnala perníčky a zase odběhla. Pár kamarádům o nás řekla, a i když jsme byly dost stranou, postupně se k nám začaly trousit další děti, pokukovaly po perníčkách, ale zadarmo jsme jim je nedaly. Nejdříve si v krátkosti vyslechly, kdo jsme a co děláme, dostaly letáčky pro mamku, ev. i pro taťku, a potom si mohly vybrat perníček. Velké davy u nás nebyly, ale ten, kdo se zastavil, obvykle projevil dost velký zájem. Já jsem hodně odbíhala, protože jsem chtěla vidět vystoupení vnoučat, a tak to bylo více na Lence, která se svého úkolu zhostila na podtrženou jedničku. Moc hezky, procítěně a zajímavě naši činnost všem vysvětlovala. Odpoledne příjemně uběhlo a vystoupení pomalu končila. Podle domluvy jsem zavolala Katce, že může přijet, a začaly jsme s Lenkou vše balit. Lenka počkala na Katku a já před osmnáctou hodinou spokojeně utíkala na autobus.
Jana Štěpánová