Co oceňujete na zralém věku a jak vnímáte jeho paradoxy?
S. Stašová: Vzhledem k tomu, že mám ještě oba rodiče (mámě bude příští rok 90 a tátovi 93), tak o nějakém zralém věku u mě nemůže být řeč. Ještě nemám nárok. Uvědomuji si, že jsem šťastný člověk, že ne každý má to štěstí být v 65 letech ještě stále dítětem. Moc si toho vážím.
L. Frej: Tenhle věk se označuje jako podzim života a já mu říkám jaro smrti. Ale je to zajímavé, protože člověk se neubrání jakési konfrontaci sebe se sebou samým. Ohmatává si terén, který už se v určitých detailech začíná objevovat, například si nemůže vzpomenout na nějaké známé jméno nebo neví, kudy kam jel. V tom jsem s figurou Normana na jedné lodi. „Co bude dál, to nechť ať zjeví čas, jen ty to povídání nepokaz.“ Jak se praví v Shakespearově Večeru tříkrálovém.

(www.mestskadivadlaprazska.cz/blog)

Jakkoli brbláváme na Lukáše, když dlouho, předlouho čekáme, až se herci uvolní z obležení sběratelů podpisů a přijdou se s klienty vyfotit, obvykle je z toho pěkný zážitek. A tentokrát to platí násobně víc. Fotilo se natřikrát, neboť jako první přišli, ochotně zapózovali a mile se rozloučili M. Procházková a M. Nosek. O značnou chvíli později přišel Ladislav Frej a byl milý, zajímal se, odkud jsme, jak jsme přijeli… Po další celkem dlouhé chvíli přišla Simona Stašová s Filipem Antoniem. Herečka bez líčidel, drobounká, nebýt hřívy kudrnatých vlasů, tak nenápadná, zato však živel, výbuch emocí – laskavosti, zájmu – několikrát opakovala směrem ke klientům „VY jste hrdinové.“ Jedna z klientek připomínala její vystoupení v Příbrami a vypadalo to, jako že obě ví, o čem mluví, na co vzpomínají…, což se mi při záběru, jaký herečka jistě má, zdá až nemožné.

Myslím, že v nás všech dozníval hezký pocit ještě při usínání.

KatkaK