Jak nebylo co koordinovat …
Jak nebylo co koordinovat.
Náhle jako by se svět zastavil. Utichl hlas, co říkal, kde je nás, dobrovolníků, třeba. Akce byly rušeny jedna za druhou až bylo nakonec jasné, že nebude nic. Žádné výjezdy, žádná kultura, žádné doprovázení. Sociální zařízení byla pro veřejnost uzavřena, nebylo koho navštěvovat. Byl to ale jen klid před bouří. Před rouškovou bouří.
Nastala doba bezroušková. Nošení roušek se stalo povinností, ale ty na trhu chyběly, takže kdo měl ruce, nohy a šicí stroj, vyráběl ústenky, čili ústní roušky. Kdo neměl šicí stroj, ten stříhal, obracel a začišťoval. Ženy s Arniky samozřejmě také. Ne jako arnikový tým, šily jsme ve svých domovech a každá jsme si našla kanál, kterým jsme své výtvory posílaly do světa. Šily jsme pro blízké i vzdálenější lidi, šily jsme pro sousedy, pro náhodné kolemjdoucí, pro své obce, pro sbory dobrovolných hasičů a přidružené spolky… Jedna naše dobrovolnice nešvadlena nás jistila zezadu s nabídkou sehnání materiálu, dodání občerstvení a čehokoliv, co jsme si jen mohly pro šití přát.
Každá arničačka našila stovky roušek. Šily jsme z vlastního i přineseného materiálu.
Například sem jsme roušky dodaly:
Město Dvůr Králové nad Labem
Domov sv. Josefa Žireč
Domov důchodců Dvůr Králové nad Labem
Dětská ozdravovna Království
Zaměstanci firmy Juta, a. s.
Barevné domky Hajnice
Nemocnice Trutnov
Domov důchodců Mladá Boleslav
Domov důchodců Náchod
Pečovatelský dům Jilemnice
Penzion pro důchodce Vysoké nad Jizerou
Domov pro seniory Vrchlabí
Mateřská škola Jaroměř
Lékárna Jaroměř
Domov důchodců Mladá Boleslav
Řidiči kamionů, kteří je dostávají na hraničním přechodu při vjezdu do republiky
Míst, kde lidé nosí roušky z dílen našich dobrovolnic je mnohem víc a stále přibývají. Zvolnily jsme tempo, ale šijeme dál.
Tak to jsme my – Královédvorská Arnika – snažíme se být lidem blíž a je nám ctí jim pomáhat.
Marcela Svobodová, koordinátorka