Jan Koller v kině

Jan Koller „živě“ v našem kině.

Je vidět, že pánů je mezi námi dobrovolníky jako šafránu, protože se do poslední chvíle na tuto akci nikdo coby doprovod nepřihlásil. V pondělí jsem měla dovolenou, a tak jsem při odpolední kávičce začala obvolávat. První na řadu přišla Laďka s Milanem. Milan sice vstává do práce už ve dvě hodiny ráno, ale jsme s Laďkou domluvené, že pokud bude opravdu nejhůř, tak prostě půjdou, což se už v minulosti několikrát stalo. Jsou to zlatíčka a velká opora Arniky. Jelikož nemají přístup k internetu, volávám jim a tentokrát jsem si říkala, že by to mohlo i Milana zajímat a bavit, takže jsem vytáčela číslo s velkou nadějí. Zákony schválnosti bohužel pracují. Od čtvrtka si bere Laďka dovolenou, protože jí přijede po třech letech syn z Austrálie se čtyřměsíční vnučkou a samozřejmě se na ně strašně moc těší. Tak mi nezbylo než Laďce popřát, ať si návštěvu rodiny hezky užije. Další na řadě byla Stáňa. Ta v poslední době také zachraňuje, co se dá. Když je nejhůř a ona jen trochu může, tak prostě jde. A tak by to bylo i tentokrát. Měla pádný důvod říci mi, že nemůže, ale ona začala vymýšlet, jak to udělat, aby mohla. Jelikož jsem ještě sháněla doprovody na neděli, domluvily jsme se, že v neděli půjde určitě a na čtvrtek se ještě pokusím někoho sehnat. Přemýšlela jsem, komu dál volat, a v tom mě napadla spásná myšlenka. Brnkla jsem svému synovi. Další zákon schválnosti – většinou je po večerech, hlavně v týdnu, doma, ale tentokrát něco má a je na něm závislý druhý člověk, takže to nelze tak snadno odvolat nebo změnit. Slíbil mi, že se pokusí domluvit, jestli by se společná akce mohla urychlit a že mi dá vědět. Za chvilku volal, že by to mělo dopadnout. Oddychla jsem si, ale okamžitě se mi vloudila myšlenka, že kvůli tomu pojedou rychle a mohlo by se jim něco stát… Volám hned zpátky a zapřísahám Honzu, aby mi slíbil, že pojedou v klidu a pokud by nestíhali, že mě tam doveze Olda (můj muž) a on přijede později. Slíbil mi to. V den D v 17:45 volá, že jsou v Třemešné a v 18.15 mě vyzvedne. Uf! Před kino jsme dorazili zrovna, když řidič Lukáš vyvážel z auta první klientku. Honza se mi v autě svěřil, že má trochu strach, jak to zvládne. Ujistila jsem ho, že se strachovat nemusí, vždyť se už kolikrát zúčastnil našich akcí coby můj doprovod, takže povědomí o tom, jak to chodí, trošku má, teď je jen uvede do praxe. A než se nadál už vezl – a v pohodě! –  klientku na mechanickém vozíku dovnitř.

My dobrovolníci doprovázíme klienty, když je to potřeba, a pokud je to na něco, co i nás baví, tak je to fajn. Pokud ne, tak to bereme tak, že jsme tam pro klienty. Já jsem si tentokrát říkala, že to tam nějak přežiju, protože o fotbal se nijak nezajímám, to spíš o hokej, když je třeba mistrovství světa. Jméno Jan Koller jsem párkrát slyšela, ale vůbec jsem nevěděla, jak vypadá, že je to tak slavný fotbalista, prostě nic. Překvapilo mě, že z DSJ přijelo pět klientek a jenom jeden klient. Krátce po devatenácté hodině se ve dveřích kina objevil obrovský chlap, lidé začali tleskat, on pozdravil a namířil si to k nám. Od Lukáše už byl informován, že by klientům udělal velkou radost, kdyby se s nimi vyfotil a daroval jim fotku s věnováním a podpisem. Aby se nezdržoval začátek, připravili spolu fotky s věnováním už v zákulisí, takže teď už jen vyvolával jména a fotky jim s úsměvem rozdával. Ten jeden jediný klient začal jmenovat nejméně pět lidí, pro které by nutně také fotku s věnováním potřeboval, a když viděl ochotu pana Kollera, tak jména ještě přibývala. Můj vnouček Domča se učí hrát fotbal a je v tom prý docela dobrý. Stála jsem sice nejblíž panu Kollerovi, ale pomalu jsem se smiřovala s tím, že fotku pro Domču mít nebudu, když se najednou pan Koller na mě otočil, usmál se a zeptal se, zda je to všechno. Neodolala jsem a fotku pro našeho malého fotbalistu mám!!!

Na film jsem se začínala těšit a příběh Českého Honzy mě uchvátil a nadchl. Seděla jsem vedle klientky Martičky a obě jsme si promítání užívaly. Byly jsme dojaté životem obyčejného kluka ze Smetanovy Lhoty, který získal tolik slávy, a přitom zůstal tím obyčejným klukem i nadále. Mám velkou radost, že jsem měla tuto příležitost a poznala tak úžasného neobyčejně obyčejného člověka, jakým pan JAN KOLLER je i ve skutečnosti.

Jana Štěpánová