Ratibořice, výlet

doprovod klientů DsJ (5dob.)

Ze Žirče vyjíždíme už kolem desáté dopoledne, v malé koloně, kterou tvoří dva vozy DsJ a „astra“ plná dobrovolníků. Cesta ubíhá v pohodě. Těsně před cílem zastavujeme ještě u benzinky. Je třeba „dofouknout“ kola u vozíků, jinak bychom se po cestách Babiččina údolí jen těžko pohybovali. Na místě už všechno „jede“ podle zažitého scénáře. Tam, kde je to třeba, se dobrovolníci seznamují se svými klienty, kterým Lukáš rozdává připravené svačinky a lahve s pitím. Vyrážíme a těšíme se, protože dnes bychom se tu měli setkat s oživlými postavami, notoricky známými z povinné školní četby. Hned u vchodu nás vítá služebnictvo v dobových kostýmech a o kousek dál se nás ujímá zámecký ceremoniář. Mimo jiné nás připravuje na setkání s paní kněžnou a učí dámy i pány jak se správně chovat a také klanět. Cestou potkáváme další postavy, občas zastavujeme a sledujeme krátké výjevy. Objevují se první potíže. Cesta je úzká, občas „vylepšená“ kameny nebo kořeny stromů a navíc tudy stále procházejí skupinky návštěvníků. Když se pěšina najednou prudce svažuje, musí nastoupit Lukáš s Alešem – řidiči a ošetřovatelé v jedné osobě. S jejich pomocí zvládáme záludnosti terénu. Odměnou je nám setkání s paní kněžnou a slečnou Hortenzií. Pozvání k prohlídce zámku musíme ale z technických důvodů s díky odmítnout. Vycházíme z parku a začíná skutečné dobrodružství. Kvůli jakýmsi terénním úpravám je část cesty uzavřena a nám nezbývá, než se vydat po úzké hrázi. Objíždíme kameny, přenášíme vozíky přes kořeny, vyhýbáme se cyklistům a občas jen čekáme, až někoho z protijdoucích napadne zastavit a udělat krok stranou. Když se dostáváme na zpevněnou cestu, je vyhráno. Po krátké občerstvovací zastávce u sousoší „babičky“ navštěvujeme mlýn, setkáváme se s panem otcem, mlynářkou i vodníkem, který se s námi ochotně fotografuje. O kousek dál vyslechneme pár mysliveckých historek a nakonec i moudré vyprávění samotné babičky. Konečně se všichni zase scházíme na břehu Úpy. Ti, co tu byli už dříve, vědí, co se chystá. Jsem tu poprvé a tak jen překvapeně sleduju Lukáše, který se najednou objevuje v plavkách a pomalu vstupuje do studené vody. Fotoaparáty bzučí, návštěvníci mají novou atrakci – Lukáš udělá pár temp, chvíli se spokojeně cachtá v ledové vodě a pak dokonce několikrát „sjíždí“ jez. Po tomto improvizovaném představení se pomalu vracíme, samozřejmě s další občerstvovací zastávkou u stánku – kafíčko, hranolky, každý podle své chuti. Abychom se vyhnuli strastiplné cestě po hrázi, vydáváme se k parkovišti z druhé strany, po silnici, což znamená asi 1-1,5km mírného stoupání. Cestou do kopce několikrát zastavuji a žasnu nad svou mizernou fyzičkou. Těsně pod vrcholem konečně odbržďuji i pravé kolo Miluščina vozíku a žasnu nad svou – velmi mírně řečeno – nepozorností. Posledních pár desítek metrů je hračka. Ještě chvíli čekám, až Lukáš s Alešem všechny své svěřence řádně usadí a zajistí, velké mávání na rozloučenou a jaká byla sobota? No přece nádherná!!