Vrátili jsme se z Lužic.
Předali jsme Janíkům vybranou částku, jež se díky Vám všem skvělým dárcům, kterým ze srdce děkujeme, vyšplhala na nádherných 43 500 Kč.

Byla jsem na Moravě, konkrétně v Lužicích u mého strejdy Svati (81 let) a tety Jitky (77 let). Deset let, co ovdověla, s nimi ještě bydlí teta Jarka (88 let). Svaťa a Jarka jsou sourozenci mojí mamky Jindřišky, která bydlí u Rakovníka. Vezli jsme s mým mužem do Důlní ulice výtěžek sbírky, kterou vyhlásila Královédvorská Arnika v rámci akce „Arnika pomáhá Moravě“. Na arnikový transparentní účet přišlo od dárců 31 500 Kč a 12 000 Kč věnovali v hotovosti obyvatelé Zábřezí-Řečice, kde bydlím.

Janíkovi Vám ze srdce děkují. Jsou vděční za každou finanční částku, která jim pomůže obnovit jejich domov, který budovali celý život. Moc Vám děkuji i já, že jste poslali finanční dary právě mojí rodině, moc si toho vážím.

A jak je na Moravě? Představuji si, že takhle nějak to vypadá po bombardování. A to jsme přijeli týden po řádění tornáda, kdy už bylo nejhorší uklizené. Nedovedu si to tam představit před pár dny. Když jsme vjeli do Důlní ulice, první dojem byl, že je tam nečekaně mnoho světla – domy bez střech, žádná zeleň. Všude oblaka prachu a do toho praží slunce. Lidí jako mravenečků, vrčí tu motorovky, bagry a jiné stroje.

Ve čtvrtek 1. července, kdy jsme přijeli, mohla být odstavena elektrocentrála, která udržovala v chodu mrazák, protože byla obnovena dodávka elektřiny. Díky tomu jsme se, my holky, pustily do úklidu pokojů, protože se naši „staroušci“ rozhodli, že když už jde elektřina, budou spát doma. A přes to nejel vlak. Rozmluvit jsme jim to nedokázali. První den jsme vyčistily dva pokoje a další den koupelnu a WC v patře plus třetí pokoj. Tam jsme prozatím provizorně přestěhovali tetu Jarku, protože její pokoj byl tornádem zasažen nejhůř a byl neobyvatelný.

Před mým příjezdem už bylo vše vyčištěné z nejhoršího, ale i tak nám trvalo několik hodin, než se nám tyto tři obytné místnosti podařilo vyladit tak, aby se v nich dalo bydlet. Přendávaly jsme zachráněný nábytek z místa na místo a donekonečna jsme zametaly a vysávaly suť, písek a sklo.

Na dvoře a zahradě panoval čilý ruch. Řezalo se dřevo z napadaných stromů a rozbořených kůlen, neustále se odklízelo, co kde leželo či viselo a donekonečna se hrabalo. I tak je zem stále plná malých střípků a miniaturních kousíčků skelné vaty, která je také namotaná ve všem, co dokázalo stát, třeba i v keřících vinné révy. Dříve zelená oáza plná stromů zůstala vyprahlou polopouští navíc rozdupanou desítkami bot.

Janíkovi se psychicky drželi. Teta se tetelila blahem, že nám může konečně uvařit polévku, strýc plánoval, co kde vysadí a zvelebí a druhá teta se starala o pejska, kočičky a tři adoptované slepičky od sousedů. Každý se snažil zabavit, jak mohl, aby vytěsnil chmurné myšlenky.

Občas ulicí projel traktůrek s návěsem plným nejrůznějšího jídla a pití. Přijel zmrzlinář s výbornou kopečkovou, v sokolovně si lidi mohli dát skvělý oběd. Rozvážely se opalovací krémy, repelenty, rukavice, čistící prostředky, hadry a spousta dalších nezbytností, na které si člověk jenom pomyslel.

Když jsme první večer odjížděli do nedalekého městečka přespat k sestřenici, nadouval silný vítr plachty, které zakrývaly domy, a obloha se kabonila a tmavla. A naši staroušci spali doma pod tou nadouvající se plachtou. Naštěstí jsme je nemuseli evakuovat, protože bouře nepřišla, jen si sprchlo, což bylo vzhledem k všudypřítomnému prachu velice vítané.

Kliku u dveří si podávali zástupci různých úřadů, nadací, sem tam přišel nějaký novinář. Bylo vidět velký zájem a účast ze strany těchto lidí. I taková „hloupost“ jako seznam lékařů, kteří jsou ochotní ihned předepsat léky, o které lidé přišli, je velmi cenná. Nebo třeba zubař, který je připraven udělat otisky na novou zubní náhradu. S tetičkami se podnikly první cesty do Hodonína do skladů s humanitární pomocí, kde si můžete vybrat nábytek, stavební materiál, nářadí, drogerii, nádobí, jídlo… prostě věci potřebné k životu.

Ve čtvrtek a v pátek (1. a 2. 7.) sbouchali chlapi na zahradě kůlničku z osb desek na nářadí a ta už je teď i natřená. V pondělí (5. 7.) přivezli trámy a udělala se provizorní střecha. Dva domy přes ulici určené k demolici jsou od pondělka zbourané. Práce opravdu rychle postupují.

A ještě jedno strýcovo moudro na závěr. Vyhříval se na dvoře na křesílku a pravil: „Máme se tu jak na Jadraně. Enem u teho mosíme makat.“ To je celý náš strýc – co slovo, to perla.

Pokusila jsem se Vám aspoň trochu nastínit, jak to teď vypadá v Důlní ulici č. 704. Bylo by toho mnoho, co by se dalo ještě vyprávět. Pro mě je nejvíc lidskost, soudržnost, solidarita, srdce na pravém místě. Tohle všechno tam je a nejen tam, je to všude, kde tornádo proletělo a během pár desítek sekund za sebou zanechalo neskutečnou spoušť. Mohla bych Vám popsat, co prožívali moji blízcí právě v těch několika desítkách sekund a jak teď zbystří, když uslyší za domem projíždějící vlak. Už teď je ale tato moje reportáž příliš dlouhá a článek má být krátký a výstižný.

Janíkovi přišli o tři auta – teta Jitka a její dvě děti, které tam zrovna byly na návštěvě. Trvalo jen pár dní a jsou znovu pojízdní. Dostali od dárců tři auta na dojetí. Morava je teď plná silných příběhů lidskosti.

Moc Vám všem děkujeme za podporu!!!

Pokud byste ještě chtěli Janíkům přispět, protože než se tam dá všechno do pořádku, bude to stát hodně peněz, můžete do 15. července 2021 na transparentní účet Královédvorské Arniky:

222 791 741/0600

variabilní symbol: 704

Celý výtěžek sbírky bude poukázán na účet rodiny.

Marcela Svobodová, koordinátorka KA