Svatoanenské slavnosti v Žirči

doprovod klientů DSJ (12dob.)

Svatoanenské slavnosti v Žirči se letos konaly už po šesté. Tentokrát jsme ale „nesloužily“ u vstupních pokladen, nýbrž jako doprovod klientů, především těch, kteří měli zájem o projížďku parkem. Tam se jako vždy soustředil stánkový prodej a na malém pódiu postupně probíhala vystoupení několika kapel a písničkářů. Ujala jsem se Věry, pomalu jsme projížděly parkem a prohlížely zboží ve stáncích. Věra byla z Brna, kde jsem prožila celých šest let studia, takže jsme povídaly a povídaly, já přestala být ostražitá a Věrka mi při jednom nečekaném manévru přejela obě špičky nejdřív tam a pak pěkně ještě jednou nazpátek… Tak jsem si od srdce zařvala, pán u stánku se od srdce zasmál a šly jsme se podívat, co se děje na nádvoří… Řada klientů tu dnes měla své rodinné příslušníky i jiné návštěvy, takže jsem měla i dost volna. Právě když jsem mezi tlupou malých opičátek (taneční vystoupení dětí v opičích kostýmech) poznala jednu ze svých žaček, přišla krátká, ale vydatná dešťová přeháňka! Nádvoří bylo v mžiku prázdné, jen uprostřed kdosi marně zápasil s paní sedící na zabržděném vozíku. Než se mi podařilo vozík odbrzdit a paní dopravit pod střechu, vypadala jsem tak trochu jako „miss-mokré tričko“ (mezi námi – žádná sláva…). To už se ale v Domově podávala večeře a tak jsem odvezla svoji novou známou do jídelny a rozloučily jsme se. Azyl jsem našla v pokojíku Marušky a Verči. Za chvíli tričko i vlasy zase uschly, kávička pěkně hřála a bylo dobře… Po dešti jsem zůstala skoro bez „práce“. Shlédla jsem vystoupení Pepy Nose (no… ale jo, zasmáli jsme se…), Pavlíny Jíšové a jejích přátel (pohodička pohoda…) a netrpělivě jsem očekávala poslední kapelu Ostaš – jednak proto, že jsem ji prostě chtěla slyšet a jednak proto, že po ní měla ještě naše Bída (které já dělám maminku…) konečně ukázat klientům z DSJ to, co už dlouho slibovala – žonglování s ohýnky. Jenže déšť trochu zamíchal plánovaným programem a „Ostaši“ už nastupovali s asi sedmdesátiminutovým zpožděním. Hrstka „skalních“ ale vytrvala a zhruba po čtyřiceti minutách parádní muziky udiveně sledovala, jak mezi podium a první řadu posluchačů pomalu vplouvá rozsvícené auto s vlekem, nenápadná to narážka netrpělivého pořadatele na pozdní večerní hodinu. Kluci na podiu pochopili, ale nevzdali. Na konci, ohlásili ještě „ohnivou show“, zvukaři ochotně pustili „přesčas“ naše CD a i když z vozíčkářů, kterým vlastně vystoupení bylo určeno, už tu zbyli jen poslední jeden-dva, začaly se mezi stromy míhat první ohýnky, jak Bída roztáčela zapálenou „tyč“. Pak přišly na řadu „řetězy“, „lana“ a nakonec tzv. „komety“. Zatímco roztočená zapálená lana vypadají jako křídla, komety – drátěné košíčky naplněné rozžhavenými uhlíky – při točení jiskří a při nárazu o zem připomínají ohňostroj. Uznalý potlesk a upřímné „ty vole, tak tohle sem teda eště neviděl…“, mohlo být dokonalou tečkou za dnešním dnem….. Kdybych ovšem po chvíli nezjistila, že Anička odjela domů i s mými doklady od auta, u kterého – jak se ukázalo vzápětí – šly stěží otevřít pouze dveře u řidiče, a to jedině šroubovákem… (mimochodem – s tím zámkem jsme postupně zápasili tři a nic… doma jsem odevzdala klíčky manželovi, ten jimi v zámku otočil a „centrál“ zase šlape ….) Ale to už je téma na další „reportáž“.