výlet k Vřešťovskému rybníku
doprovod klientů DSJ, Domova důchodců a Diakonie (4-7dob.)
Když jsme v sobotní podvečer „přistávali“ s autobusem plným znavených cestovatelů před vchodem do Domova sv.Josefa, ozvalo se odněkud zezadu nesmělé „Sláva, nazdar výletu…“ Z těch slov byla slyšet únava, ale i spokojenost, protože i další část onoho notoricky známého popěvku – nezmokli jsme, už jsme tu – se nám dnes k naší velké radosti vyplnila dokonale. Přestože televizní předpovědi slibovaly severní vítr, nízké teploty a dešťové přeháňky, den byl jako malovaný, sluníčko hřálo přiměřeně této roční době a nic nekazilo překrásnou vyhlídku po trase, kterou Jana s Oldou dva dny před tím vybrali a také zkusmo projeli. Krásné vyhlídce předcházelo ale trochu dobrodružné „nastupování“ do autobusu. Chvílemi se zdálo, že Olda řeší nějaký hlavolam nebo skládá puzzle, takže 1-2 klienti si nástup vyzkoušeli dvakrát, než se všechny podařilo usadit a vozíky zabezpečit pásy, které „Arnika“ k tomuto účelu zakoupila. Ale nakonec se všechno zvládlo a svá místa obsadili i výletníci z Diakonie a domova důchodců, pro které jsme se zastavili cestou. Pak už autobus opatrně prokličkoval městem a vyrazil směrem na Libotov. Přes Hřibojedy, Dubenec a Vilantice jsme vyjeli na Chotěborky, odkud je překrásný výhled daleko do kraje. Trasa byla perfektně vybraná a po celou cestu jsme se mohli těšit vyhlídkou na Krkonoše, Orlické hory, Zvičinu nebo Kunětickou horu (mezi námi, ten pohled nevyměním za nic na světě – ty „kopečky“ na obzoru, před nimi lesy, pole, sem tam nějaká vesnička, a to všechno v příjemných podzimních barvách – vždycky mě to nadchne a vždycky mě to tak nějak usmíří, uklidní a „dobije“, takže zas můžu chvilku normálně fungovat)… Ale zpátky na trasu – přes Jeřičky, Žíželeves, Čenice a Boháňku jsme pokračovali k Velkému Vřešťovu. Projížděli jsme kolem více i méně úhledných domků. U většiny z nich parkovala auta s pražskou SPZ, přesto jejich majitelé nevěřícně (mně se zdálo, že trochu vyděšeně) sledovali nezvyklý úkaz v těchto končinách – autobus, a ještě k tomu v sobotu!! Kolem třetí jsme dojeli k rybníku, kde už čekala další trojka dobrovolníků. Společnými silami jsme přemístili vozíčkáře z autobusu na parkoviště, potom ještě k připravenému táboráku, na stoly před chatičkami jsme vybalili obsah objemných tašek o mohli jsme začít plnit malá přání. Paní z domova důchodců, která s pokřikem – „Já se musím zeptat, jestli tady maj ten párek!!“ – bravurně zdolala několik schůdků ke stánku s občerstvením (bohužel zavřenému), se dočkala opečených buřtíků, Pepíno po dlouhé době ochutnal brambory pečené v popelu (příště je tam ale musíme dát o chvíli dřív). Janiny tašky jako by byly bezedné – objevily se kelímky, lžičky, tácky, ubrousky, cukr, několik termosek s kávou, čajem „čistým“ i „ochuceným! “ a jako zlatý hřeb pivo a lahvinka slivovice. Jó, jó – bylo to nádherný odpoledne… Všem chutnalo a nakonec jsem i já „udala“ svůj jablečný štrůdl. „Uklidilo“ se všechno – vždyť nás tam bylo sedmadvacet! Než sluníčko začalo zapadat, stihli jsme i procházku po břehu rybníka a dokonce jsme tu potkali i dobrého známého – majitele naší oblíbené restaurace U Slunce – který si tu užíval víkend s celou rodinou. Svět je malej…