Výlet na Sněžku – „Svatovavřinecká pouť“
doprovod klientů DSJ (3dob.)
Tak teda, abych pravdu řekla, vstávat v půl sedmé ráno se mi o prázdninách moc nechtělo, ale nelituju. Už kvůli představě, jak se budou kolegové ve škole tvářit, až jim vylíčím, jak jsem „výstup“ na vrchol Sněžky absolvovala autem (proto mě druhý den nebolely nohy, ale spíš hlava a trochu taky ta část těla, na kterou člověk obvykle dosedá…) Ale to musím začít od začátku.
Ze Žirče jsme vyjeli v obvyklé koloně – dva vozy DSJ a škodovka s dobrovolníky řízená Martinou. Dojeli jsme do Pece pod Sněžkou, kde první nedočkavci posvačili párek v rohlíku, škodovku jsme nechali na parkovišti a poskládali se do zbylých dvou aut – někdo na sedadlo, někdo na podlahu… Zvládli jsme stoupání k Luční boudě, kde už na nás čekala terénní vozidla horské záchranné služby. Lukáš s Pavlem za vydatné pomoci záchranářů prověřili svoji fyzičku, přenesli klienty do tří džípů a vozíky naskládali na malý valníček zapřažený za čtyřkolku. Zbylá místa obsadily „doprovody“ spolu s nezbytnými dekami a bednou proviantu, Lukáš v tričku a kraťasech hrdinně zasedl do tandemu na čtyřkolku a… To co následovalo, byla nejúžasnější, ale pro mě zároveň i nejhrůzostrašnější cesta, kterou jsem kdy zažila. První úsek nebyl dlouhý, za to „vydatný“ – řidič dovedně kličkoval mezi balvany, ale i tak jsme si jen zoufale bránili hlavy, brýle a nosy. Když jsme po pár set metrech vyjeli na celkem normální zpevněnou cestu, oddechla jsem si – dokud jsem se nepodívala vlevo… Zatímco po pravé ruce stoupala prudká kamenitá stráň, po levé, pár decimetrů od nás, byl jen prudký kamenitý sráz! A právě doleva jsme se většinou taky vyhýbali hloučkům znavených turistů. Ač oficiálně nevěřící, vzpomněla jsem cestou na všechny patrony a ochranitele, které jsem znala jménem a v cíli jsem upřímně poděkovala i Pánu Bohu… Taky jsem si slíbila, že dolů půjdu určitě pěšky, ale dopadlo to samozřejmě úplně jinak. Nejdřív jsme za střídavého svlékání a oblékání bund a mikin naše „poutníky“ usadili zpět na vozíky, následovala malá svačinka a už bylo třeba zaujmout místa u kaple Sv. Vavřince, kde měla pod širým nebem přesně v poledne začít mše svatá, celebrovaná arcibiskupem Karlem Otčenáškem a biskupem Dominikem Dukou. Slavnostní atmosféru podtrhla i přítomnost prezidenta ČR Václava Klause, který tu dnes slavnostně otevřel novou poštovnu „Anežku“ – to ovšem už bez nás. Během mše se totiž značně ochladilo a v samém závěru se přes vrchol Sněžky začaly převalovat mraky. Než jsme stačili vyřešit otázku, zda vybalit z auta deky na „zateplení“ našich vozíčkářů, začalo pršet a rázem bylo rozhodnuto – jede se dolů… Tentokrát jsem seděla zády ke srázu a navíc byla dole mlha, takže strach nebyl až tak velký. Jako na skutečné „horské dráze“ jsme sjeli k Luční boudě, poděkovali záchranářům za jejich nezištnou pomoc a ochotu, s jakou se nám věnovali a pak už jsme zaútočili na místní „občerstvení“, které nabízelo mimo jiné i výborné – i když docela drahé – borůvkové koláče! Po krátké přestávce jsme se zase „nalodili“ a sjížděli pomalu zpátky do Pece, což se nakonec i přes „kouřící“ brzdy podařilo. Když mi o hodinku později přišla od mé mladší dcery SMS „ Ještě jste na Sněžce nebo už v hospodě?“, odpovídala jsem jen „B je správně…“. Skončili jsme totiž pod slunečníky (v našem případě spíš deštníky) na kolonádě v Jánských Lázních a myslím, že i přes závěrečné, možná až zbytečně vyostřené výměny názorů s obsluhou restaurace, užili jsme si to!