Květnové nákupy s klienty DSJ

Po obvyklých škatulatech, při kterých došlo k „odpadu“ na obou stranách (rozuměj – někdo odpadl), se na parkovišti u Kauflandu sešly čtyři klientky DSJ a čtyři dobrovolnice KA – BáraF, JanaV, JanaŠ, a já.

Dámy jsme si rozebraly a vyrazily každá po své ose s tím, že se sejdeme v Krčmě.

Doprovázela jsem Zdeňku. Znaly jsme se už z loňského Bylinkobraní. Měla teď nový elektrický vozík ovládaný ústní myší a joystickem. Řízení nechala na mě. Prošla jsem krátkou instruktáží, jak se to ovládá a pomaličku jsme vyrazily směr nákupní zóna za čerpací stanicí, protože Zdeňka potřebovala boty. Měla představu sportovnějších, plných bot na suchý zip. V Deichmannu jsme žádné se sucháčem nenašly, tak jsme aspoň vyzkoušely několik jiných typů, ale žádné nebyly to pravé ořechové. Zamířily jsme tedy do Sportisima a cestou tam jsme se zastavily v drogerii, kde jsme hledaly nějaký speciální šampon, který Zdeňka používá a jehož název ani výrovce bohužel neznala. V regálech jsme ho nevypátraly a ani prodavačka nevěděla, o co jde. Proběhl rychlý telefonát řidiči Oldovi, jestli by nedokázal na Domově od sestřiček zjistit, co má Zdeňka ve skříňce. Za chvíli volá zpět, že nevěděli. Bohužel se ale vyjevilo, že zavolal na jiný barák. V DSJ jsou totiž klienti ubytovaní ve třech budovách a Olda si ten Zdenčin prostě spletl. Nevadí, smířily jsme se s tím, že šampon nebude. Vycházíme z obchodu ven a potkáváme Oldu, který si tam na nás počkal, aby vyzvěděl, kdeže to ta Zdeňka bydlí. Vzápětí mu zvoní telefon, volá sestřička, se kterou před chvílí mluvil, že sehnala správnou kolegyni ze správného baráku. Zaměstnanci DSJ jsou opravdu obětaví. Bohužel odpověď uspokojivá nebyla, protože ten správný šampon nenašli, takže opravdu smůla. A teď to Sportisimo. Procházím regály tam a zpátky a zjišťuji, že nemají ani jedny boty se suchým zipem. Sucháče letos evidentně nefrčí. Potkávám ale dvoje, které jsou bez jakéhokoliv zapínání, jsou ušity z velmi pružného materiálu a jsou natahovací jako ponožky. Zkoušíme jedny i druhé a Zdeňka si jedny vybírá. Paráda, takže mise boty splněna! U Kauflandu si Zdeňka dává zmrzku, a pak vyrážíme do galanterie na pěší zónu koupit popruhy.

Málokdo si dovede představit, jak strastiplná cesta může pro člověka na vozíku být, když musí mít hlavu opřenou o opěrku, protože ji dobře neudrží. Jen dojet od Kauflandu kolem staré polikliniky ke Staré lékárně bylo peklo. Mechanický vozík, ač na nerovném terénu samozřejmě taky skáče, si aspoň můžete přizvednout, když sjíždíte z chodníku na silnici a zpět na chodník a to v Preslově ulici musíte neustále, protože jsou tam chodníky ve velmi špatném stavu. Nejlepší je jet tam po silnici, což jsme taky nakonec udělaly, ale díky řádce zaparkovaných aut byla silnice zúžená a neustále se nám musela vyhýbat kolem jedoucí auta. Dorazily jsme na pěší zónu a ta je vydlážděná krásnými kamennými kostkami. Pro vozíčkáře to ale moc krásné poježdění není. A zvlášť ne pro toho, jak už jsem napsala, kdo musí mít hlavu opřenou o opěrku. Navštívily jsme jednu galanterku, druhou galanterku, abychom nakonec vyhodnotily, že popruh z té první byl lepší. Zpátky už jsem Zdeňku nekodrcala, prostě jsem ji zaparkovala a zpátky do prvního obchodu zaběhla. Takže popruh máme a teď do Krčmy. Prokodrcáme se do Švehlovy ulice, kde je konečně normální chodník. Uf! Následuje přechod silnice u kruháku u surikat. Taky nic moc zábava – z chodníku na silnici a ze silnice na chodník. Nakonec vjíždíme do dvora Starého pivovaru. Teprve tady začíná opravdové peklo – kočičí hlavy jsou fakt síla. Zdeňka je naklepaná jako řízek a neustále upravujeme posouvající se opěrku hlavy, která nejde pořádně zajistit. A u Krčmy pověstný žlábek – nepřekonatelná to překážka každého elektrického vozíku. Parkuji Zdeňku na předzahrádce k ostatním klientkám a jejich doprovodkám, JanaŠ se jí ujímá. Loučím se a jdu si po svých.

Hlavou se mi honí myšlenky na opravdu bezbariérovou restauraci, o které si tu můžeme nechat jen zdát. Víte ale jak jsou klienti šťastní, když si mohou do nějaké té hospůdky vyrazit? Jenže jak je tam dopravit – to je to, oč tu běží.

Dneska to bylo akční, ale jako vždycky fajn.

Marcela Svobodová

fotky ZDE