Květnové nákupy

Hurá do města!

Jak bych to tak řekla… Nehodilo se mi to, strašně se mi to nehodilo. Nákupy jsou sice z arnikových činností mojí nejoblíbenější, ale mám zrovna práce nad hlavu a když si od ní na pár hodin odskočím, musím ji někde horko těžko dohánět. A to je pak stres. A kdo má stresy rád, že?!

Jenže se přihlásilo deset klientů. Dobrovolníci se naopak nepřihlašovali a situace byla, jak bych to tak řekla slušně… prostě na prd. Nákupová stálice, naše paní šéfová JanaŠ, ta naštěstí mohla, JanaV, která dojíždí z Jaroměře, a ne vždy se může z práce utrhnout, to měla tak, že snad jo, ale uvidí se, jestli se to nakonec nezhatí, a to bylo vše. Na deset klientů dvě, spíš jedna a půl, dobrovolnice. Naše druhá nákupová stálice Martina tentokrát nemohla. Volaly jsme o pomoc, kde se dalo, ale naše prosby nebyly vyslyšeny. Žádná z našich kamarádek a známých se neutrhla. JanaŠ jako obvykle protelefonovala víkend a sehnala Stáňu, která obvykle chodí, ale tentokrát byla mimo Dvůr, ale naštěstí se měla v úterý vracet domů, takže to prý dá. Kývla taky Zdena, takže už byly holky čtyři. Katka, ta, ač nákupy nemusí a realizuje se při jiných aktivitách KA víc než vrchovatě, přislíbila, že když bude nejhůř, zahraje si na Blanického rytíř a přijede. Nejhůř opravdu bylo. Takže nás bylo pět. Obvykle vypomůže i řidič, který klienty přiveze, ale stále je to málo. Co se dá dělat, musím si zahrát na druhého Blanického rytíře, přece v tom holky nenechám. Klienty zklamat nechceme. Nenápadně se přeptám svojí dcery Aničky, jestli by nám nehelfla. Studuje sice střední školu v Novém Bydžově, ale v úterý jezdí do Dvora do Sokola na tréninky, navíc jim ve škole zkrátili úterní rozvrh, autobus jede (to je taky kapitola sama pro sebe, ale naštěstí jede), trénink má až od pěti, takže by vlastně nic nebránilo tomu, aby zaskočila. Když byla menší, mých dobrovolnických aktivit se coby můj doprovod často zúčastňovala, ale s příchodem puberty se toho hodně změnilo a maminčiny koníčky začaly být fuj. Jenže… holce už je sedmnáct, třeba by byla svolná… Byla. Hurá! Za podmínky, že nafasuje klienta na elektrickém vozíku a ten bude schopen verbální komunikace. Ano, je to tak, roztroušená skleróza si nevybírá, který sval zrovna napadne, a s vervou se vrhá i na mimické svaly a hlasivky. A to Anička věděla. Její podmínka byla tedy logická. Takže je nás sedm. S řidičem osm. To už dáme.

V úterý ráno dostáváme echo, že jeden klient svoji účast odřekl. Bohužel kvůli zdravotní indispozici odpadla Stáňa. Nevadí, stále je to hratelné.

Ve stanovený čas se před Kauflandem setkáváme s JanouŠ a KatkouK, po chvíli přijíždí ZdenaB. JanaV přijede až na druhou várku. Rozebíráme si šest klientů, je to trošku rébus, protože někdo se musí ujmout dvou lidí a je maličko oříšek skloubit trasy nákupů. Rébus vyřešen, já se ujímám paní Blanky na mechaničáku, moje Anička doprovází paní Olču na električáku. Rozcházíme se. My jdeme do Kauflandu. Po prvotní Aniččině nejistotě, dvou zoufalých telefonátech, kde jsem, odpovědích, že o uličku vedle, ať je v klidu, si vše krásně sedá, v pohodě si nakoupí jak moje, tak Aniččina klientka a setkáváme se za kasami. Olča potřebuje do lékárny, Blanka by si ráda koupila ponožky. Jedeme tedy do Kiku, Olča nemá problém se projet s námi. Koupeny nejen ponožky, ale také kalhoty na léto, za nás tedy mise splněna. Navíc cena víc než luxusní. „Jééé, ještě jelení lůj“, prohlásí Blanka – „takový ten velký špalek“. Super, ten by mohli mít v lékárně, kam potřebuje zajet Olča. Vše klape jak dobře namazaný stroj, vyhovíme si, co by ne, jsme holky šikovný. Olča si kupuje léky, jelení lůj taky mají. A teď už jen zmrzlina, protože dnešní letní počasí ke studené mlsce přímo vybízí. Volíme tu nejlepší, kterou tady ve Dvoře máme – tu u pošty. Vystojíme si frontu, a pak si všechny čtyři užíváme jogurtovou s mangovou. Dobrota – mňam!!!  U pošty nikdy nezklamou. Trošku se pokocháme naším krásným náměstím a přes něj nabíráme směr restaurace U Hlaváčků. Jsme poslední. Táhne na půl pátou, trošku se nám to protáhlo 😊. Volá JanaŠ, že prý kde jsme, že už je většina lidiček po jídle. Nebojte, nebojte, jsme tam coby dup.

Dalo by se říct, že hospoda praská ve švech. Je nás fakt požehnaně. Všichni vypadají spokojeně – inu mají už nacpaná bříška, nebo si je zrovna plní. Není nad pohled na spokojeného baštícího člověka. „Naše holky“ si objednávají pití. Olča šťastně prohlašuje, že si dává pivo po čtyřech letech, Blanka ucucává limonádu. Že prý: „Pořád piju jen vodu, tak si dám něco lepšího.“ No bodejť, život si člověk musí trošku užít.

Co bylo dál, už nevíme, protože jsme se s Aničkou rozloučily, popřály hezkého dne a vyrazily ven. Já k autu a domů za šicí stroj a Anička na trénink. Tak zase za měsíc.

MarcelaS

foto ZDE