Poslední aristokratka – kino s klienty DSJ

Kino Svět Dvůr Králové nad Labem, promítání filmu Poslední aristokratka, středa 19. února 2020

Dneska se dost ochladilo, navíc prší. Nebudu stepovat venku, jdu se schovat dovnitř.

Nikdy by mě nenapadlo, jak obtížné je z vestibulu dvorského kina za zavřenými prosklenými dveřmi vyhlížet žirečskou dodávku. Člověk musí vyjukávat buď v podřepu přes spodní sklo dveří nebo na špičkách přes horní tabulku. Oboje je nepohodlné a oboje vypadá divně. Zvlášť když tam najukáváte asi dvacet minut, neustále střídáte polohy a kolem vás procházejí davy diváků, kteří se jdou podívat na film.

První, kdo doráží ke kinu, není modrá dodávka, ale Jana Š vykukující zpod deštníku.

„Jsi tu první.“ Jana běží s vyplazeným jazykem z práce a bála se, že přijde pozdě.

„Ještě tu nejsou?“

„Ne, ale už by skoro mohli.“

„Pojď dovnitř, tady je kosa.“

Teď nakukujeme přes dveře dvě. Koukáme, koukáme.

„Á, támhle je nějaké vyšší tmavé auto.“

Syšíme klakson. Na vjezdu do parkoviště vidíme střechu modrého auta.

„Asi je tam někdo blokuje.“

Po chvíli dodávka staví před vchodem do kina, vylézá z něj řidič Lukáš a otvírá zadní dveře.

Je asi za deset minut dvě, musíme si pospíšit.

Lukáš kmitá po autě, odkurtovává klienty a sváží je po plošině k nám. Jana se ujímá první klientky, já si beru Ivu na elektrickém vozíku a pomalu se suneme po nájezdu ke kinu. Otvírám druhé křídlo vchodových dveří, protože je vozík široký. Nějak se šprajcují (ty dveře). Aha, rohožka. Odkládám rohožku, otvírám dveře. Přidržuji vchodovou část dveří, jelikož brano zavírá samo a nelze ho nijak zajistit, aby nezavíralo, zavážím Ivu do vestibulu, předávám jí řízení jejího vozíku a vracím se k dodávce.

„Tenhle električák je dost divokej, špatně se řídí. Když budete chtít, odvezu paní sám“ říká mi Lukáš.

Zkusím to a uvidíme. Měl pravdu, vozík je opravdu trochu divočejší, nelze ho řídit plynule, takže se trhavými pohyby suneme po nájezdu ke vchodu kina a obě se modlíme, aby se vozík z nájezdu nezřítil. Šťastně se dostáváme ke dveřím, kde brano zavírá samo. Tenhle vozík bez pomoci nedám. Rozhlížím se, ale nikdo, koho bych požádala o pomoc, tu není. Nedá se nic dělat, musím to nějak zvládnout. Vozík se ovládá na levé straně, brano zavírá na pravé, je to náročné, ale nakonec vjíždíme do vestibulu kina. Přichází uvaděč a dveře zavírá.

„Trochu táhne,“ říká si tak trochu pod vousy.

„Ještě tam máme jeden vozík,“ namítám nesměle. Pán nereaguje, ale já s ním soucítím, bylo mu tam zima. Taky špatně snáším, když mi táhne na nohy. Nechávám dveře zavřené, Lukáš si s nimi nějak poradí.

Jana už umístila tři klienty podél zdí kinosálu, já parkuji paní na divokém vozíku, Lukáš vedle ní postaví posledního klienta. Všechny svlékneme, někomu upravíme polohu a jdeme si sednout. Ještě v rychlosti zaběhnu pro deštníky a roztažené je pokládám vedle ostatních, které si tam odložili ostatní návštěvníci kina.

Promítání probíhá bez závad a po hodince a půl zvedáme kotvy. Chodící návštěvníci kina je teda zvedají o hodně rychleji, ale my nikam nespěcháme. V klidu připravíme klienty k odjezdu a začínáme je sunout ku východu.

Těším se zase příště.

Marcela

foto ZDE