Příběhy dobrovolníků

Příběh třetí – Jana z Jaroměře

Zdá se mi, že člověk za svůj život může potkat opravdu obrovskou řádku rozličných lidí a pokud je mu s nimi dobře, tak v jejich přítomnosti stráví rád „svůj“ čas. Význam slova svůj jsem za poslední roky, ani nevím proč, nevědomky povýšila na docela vysoké místo. Před pár lety jsem žila, jako každý mladý člověk, co buduje rodinné hnízdečko, jen u nás to bylo asi s rozdílem, že jsme se současně starali o moje těžce nemocné rodiče. 5 let intenzivní péče. A pak? Dlouho jsme nacházeli cestu zpět… a najednou zbýval ten čas a ve mně zůstala ta pečovatelská odpovědnost vůči starším lidem… takže, když jsem na Facebooku zahlédla SOS volání na nákupy s klienty ze Žirče, přihlásila jsem se, aniž bych tušila, co mě čeká. Nejvtipnější bylo, že jsem samou nedočkavostí přijela na Ty nákupy již o den dřív, protože jsem si popletla datum. Myslím, že jsem musela působit podezřele, když jsem dorazila i druhý den… a mám to asi 15 km, tak moc jsem se chtěla stát dobrovolníci Arniky. A nelituji, protože i když jsou osudy lidí, se kterými se potkávám, smutné, oni jsou bezvadní a ráda jim budu věnovat „svůj“ čas.

J

PS: Musím reagovat na Janino „o den dřív“. Já jsem totiž byla ta, které Jana volala, že je na místě a že tam nikdo není. Polil mě tehdy studený pot a říkala jsem si, to snad není pravda, kde se stala chyba, o tuhle zájemkyni přijdeme, když se to tak poto… Jsem moc ráda, že jsme o ni nepřišli.

Marcela, koordinátorka KA