Příběh čtvrtý – Katka z Choustíkova Hradiště
Dobrovolnicí jsem od r. 2011. Pokud bych měla vyjádřit proč, napadá mě jediné – já jsem se stala dobrovolnicí z vděčnosti. Zní to trochu pateticky, ale je tomu tak.
Každý, komu tak nějak normálně fungují rodinné vztahy, se bojí období, kdy život jeho rodičů se bude naplňovat a bude zřejmé, že zanedlouho nastane čas se loučit. Často je toto období hodně bolestné, to, když je provázeno dlouhodobou nevyléčitelnou chorobou. Můj táta dožíval svůj život naplněný usilovnou prací i společenskými křivdami, rodinným štěstím i tragickými karamboly, v mé rodině. Z důvodu osamělosti a zhoršujícího se zdraví musel, ač velmi nerad, přesídlit z města, kde prožil celý život, k nám – přes 100 km daleko. Opustil tak, dobrovolně – nedobrovolně, svá milovaná místa i kamarády a příbuzné, prostě vzpomínky. Po více než třiceti letech, kdy jsme spolu nežili, jsme se učili společnému soužití. Šlo nám to někdy pěkně, často to skřípalo, ač snaha byla oboustranná. Asi jsme oba stejně dubové palice.
Poslední měsíc svého života strávil v Hospici v Červeném Kostelci. Ačkoliv ho těžká nemoc zbavila schopnosti slovní komunikace a samostatného pohybu, prožili jsme tam krásné chvíle naplněné vzájemným porozuměním a vděčností, že spolu ještě můžeme být.
Bylo to období, kdy jsem se poprvé ocitla v podobném zařízení a mohla zblízka sledovat, jak to zde funguje. Žasla jsem nad péčí, až něhou, s jakou například ošetřovatel, chlap jako hora, krmil tátova spolubydlícího, jak pečlivě mu po jídle vyčistil zubní protézu, aby měl v puse jako v pokojíčku, aby ho netlačil žádný zapomenutý drobek. Všechno probíhalo poklidně, přirozeně.
Když jsme se s tátou, který zde dožil, rozloučili a zvykli si na novou životní etapu, pociťovala jsem, že se chci pokusit pomoc, jaké se nám zde dostalo, nějakým způsobem vrátit – vracet.
V té době potřebovali v DSJ Žireč pomocníky v tvořivé dílně. Já mám ruční práce ráda, přijala jsem tedy tu výzvu. A že to pro mě byla opravdu výzva! Jistě nejsem jediná, která začínala s ostychem, s nejistotou, zda vůbec zvládne komunikovat s novými lidmi. Nejsem člověk, který se velmi snadno seznamuje, a tak to bylo někdy těžké. Mohu ale plně potvrdit, že člověk s novými výzvami (většinou 😉 ) vyroste. Ztratila jsem ostych, naučila se mnoho dobrých „fint“ – jak překonávat s invalidním vozíkem terénní nerovnosti, jak řídit tzv. električák, jak pomoci klientům vychutnat si cigaretku, jak podávat sousta či nápoje, svlékat či oblékat bundy, měřit oblečení, které by si rád klient koupil, jak se protlačit davem, požádat o pomoc, domluvit se s klientem, který má řečové problémy… Časem jsem se zapojila i do organizační práce našeho dobrovolnického centra. Vymýšlíme, plánujeme a organizujeme zábavné i trochu poučné akce, sháníme na to peníze a je třeba i účtovat, pojišťovat, podávat různá hlášení a žádosti.
Zažila jsem mnoho hezkých chvil. Klienti umí dobrovolníka ocenit laskavým slovem, úsměvem, prožitkem příjemné společné chvíle. Přichází i chvíle smutné, když se dovídáme, že nás ten který klient, kterého jsme několik let doprovázívali, opustil. Smutno je mi často i ze setkání s klientem, který se třeba po roce vrátil na zdravotní pobyt a je evidentní, že nemoc nečeká, pracuje někdy pomalu, jindy rychleji, ale stále jedním směrem. V takových chvílích si někdy musím opakovat „mantru“: Důležité je, aby ty chvíle, kdy jsme s klienty, byly pro ně příjemné. To je naše poslání.
Katka K.