Rozsvícení vánočního stromu na náměstí ve Dvoře Králové

1. 12. 2023 Rozsvícení vánočního stromu na náměstí T. G. Masaryka ve Dvoře Králové nad Labem

Přicházím na náměstí s půlhodinovým předstihem a rekognoskuji terén. Potkávám Stáňu a domlouváme se, kde se ve čtvrt na pět sejdeme, abychom odchytily žirečskou dodávku. Před čtvrt potkávám Janu a spolu zaujímáme pozici v rohu náměstí před Central Café. Za chvíli se objevuje i Stáňa. Jsme tři na šest klientů, ale určitě můžeme počítat s řidičem Lukášem, že se jednoho z nich ujme. Ideální by bylo jeden na jednoho, ale nepodařilo se sehnat dost pomocných rukou, takže to musíme nějak zvládnout.

Dodávka přijíždí, já vyrážím jejím směrem, holky jdou opatrně v závěsu za mnou. Janě totiž strašně kloužou podrážky bot, tak aby se nepřerazila ještě dřív, než celá akce začne. Auto parkuje před lékárnou, vylézá z něj Lukáš a po chvíli i jeho přítelkyně, dobrovolnice Renata. Hurá, jsme zachráněni! Renata se ujímá dvou klientek, jedna je totiž s oporou chodítka samostatně chodící, takže problém s nedostatkem dobrovolnických sil je vyřešen.

Vyrážím do terénu s usměvavou Veronikou. Akci začínáme cigárkem. Prý jestli mi to nevadí, nevládne totiž svými končetinami a všechno budu muset zastat já. Jasně, jsem zkušená „kuřačka“, nedělám to poprvé :o). Ostatní vyrážejí vstříc předvánočnímu dobrodružství a my s Veronikou zapřádáme u cigaretky hovor. Má sympatický smysl pro humor, budeme si rozumět. Dokouříme, típnu vajgl a vyrážíme. Řídit elektrický vozík musím já. Naštěstí je dobře ovladatelný, takže s řízením nemám větší potíže.

Bereme stánky po pravé ruce pěkně jeden po druhém, cestou zpět pak uděláme ty nalevo, abychom viděly všechno. Jenže ouha! Narážíme na problém, který se mi zdá nepřekonatelný. Přes celou šíři cesty se plazí dřevěný schůdek, který kryje přívodní elektrické kabely. Horko těžko překonáváme bariéru předními kolečky, s vozíkem to cukne a zašprajcováváme se napůl cesty. Já mám děs v očích, Verča je v naprostém klidu a radí mi, jak mám zacházet s řízením vozíku. Prý, ať se nebojím a přejedu i zadními kolečky. Fakt jsem vyděšená, dobře jsem viděla, jak to s ní hodilo, div že mi nesjela z vozíku na zem. Ona však tvrdí, že sedí jako přikovaná, je rozená optimistka. Přistupuje k nám ochotný pán a snaží se nám pomoct. Ovšem s vozíkem, který je opravdu velmi těžký, ani nehne. Odchází. Snažím se dle instrukcí Veroniky srovnat kolečka, a ne a ne se mi to podařit. Nakonec se z téhle šlamastiky v potu mojí tváře dostáváme a já prohlašuji, že zpátky už přes to nejedu. Veronika je opačného názoru, zpět prý jedeme stejnou cestou. Projíždíme dál stánky po pravé straně a narážíme na další bariéru. To tu musí být těch kabelů tolik?!!! Klidně budu pendlovat mezi těmi pár stánky od bariéry k bariéře, ale přes ni už nikdy víc! A tak se otáčíme a jedeme stánky vlevo. Přijíždíme k bariéře č. 1 a já s překvapením zjišťuji, že na kraji v těsné blízkosti jednoho ze stánků dřevěný schůdek přes kabely chybí. Jupí, jsme zachráněny a můžeme pokračovat v krasojízdě. Otřela jsem si orosené čelo a v klidu kabely přejela. Veronika si nakupuje nějaké dobroty s sebou domů a teď prý ještě dáme svařák. Alkohol vůbec nepije, ale jednou ročně ve Dvoře na rozsvícení stromku si vždycky jeden dá. Patří to už k tradici a ta se nesmí porušovat.
Na pódiu se něco začíná dít, slyšíme, jak kapela nazvučuje. Necháváme tedy svařák svařákem, pro ten se ještě vrátím, teď je důležité probojovat se k pódiu. Prodíráme se davem lidí a naše snaha je nakonec korunovaná úspěchem. Verča hezky vidí na kapelu a já letím pro ten svařák. Takže davem ven a zase zpět. Je to prča, kolik překážek musí člověk překonat za tak krátký čas, ale mě tyhle akčnosti baví. Jsem tu se svařákem a můžeme si vychutnat koncert. Veronika spokojeně usrkává horký mok, já vlním boky a sem tam si i zazpívám a vzpomínám na doby před více než třiceti lety, kdy jsme tyhle písně zpívaly s holkama ze střední na Žalmanových koncertech. Prožívám svoji nostalgickou hodinku a Veronika vypadá spokojeně. Po koncertě se rozsvítí vánoční strom, Veroniku před ním na památku vyfotím a je čas opustit stanoviště. Kdybychom po koncertě nevyrazily hledat langoše, mohly jsme se s Žalmanem i vyfotit, jenže to my jsme nevěděly, že tahle fotografická akce proběhne, tak hledáme ten langoš. Škoda. Před langošárnou se vine dlouhá fronta. Přichází k nám Lukáš, aby nám sdělil, že je tu ještě jeden stánek s langoši a že je před ním fronta o hodně kratší, a taky, že už v ní stojí jeden z klientů. Pomáhá nám přes bariéru. Máme štěstí, klient už je na řadě. Stoupneme si k němu, přepočítáváme peníze, kterými budeme platit a mně dochází, že na řadě nebyl a že Jana, která nám běžela v ústrety a prohlašovala, že na tohle nemá nervy a že počká stranou, mizela proto, že neměla žaludek na to, aby předběhla celou frontu. Její klient na to očividně žaludek měl. Omlouvám se tedy frontě, že tak okatě předbíháme, objednávám dva langoše, které se teprve musí usmažit, takže se prodlužuje trapná chvilka, dostáváme langoše, znovu se omlouvám a vyklízíme pole. Asi jsem působila dost přesvědčivě, protože ač z nás lidi očividně nebyli odvázaní, nikdo z nich nám nenadával :o). Ostatní se už naloďují do dodávky, ale my ještě stíháme jedno cigárko. Jana krmí klienta zakoupeným langošem. Veronika si ten svůj sní až v Domově na pokoji.
Byl to takový poetický akční podvečer a i když Jana prohlásila, že tohle už nikdy víc, že už na to nemá, my víme, že příště přijde zas.

Vím, je to dneska trochu dlouhé, ale řekněte, jak bych asi zprostředkovala neopakovatelné zábavné momenty dobrovolnické práce s vozíčkáři ve dvou větách? Příště budu stručnější, slibuju :o).

MarcelaS

foto ZDE