Vítání jara v Domově důchodců

Když jsme chystaly Vítání jara v Domově důchodců, svatosvatě jsme si slíbily, že letos vše perfektně klapne, ne jako vloni, kdy kapela přijela se zpožděním a než vybalila fidlátka, spousta klientů už po dlouhém čekání odcházela do svých pokojů. Sociálního pracovníka Pepu jsme na jeho dotaz, jak to letos bude s kapelou, ubezpečovaly, že určitě vše klapne, že jsme ji objednaly na půl druhou (tedy půl hodiny před plánovaným začátkem) a že i když jim dáme akademickou čtvrthodinku, déle než ve čtvrt na tři se nezačne. To jeho obavy rozptýlilo (snad) a my jsme měly dobrý pocit z toho, jak dobře jsme věc zorganizovaly. Den před akcí naše předsedkyně Jana ještě připomněla kapelníkovi, že teda zítra a ať jsou dochvilní a dostalo se jí kladné odpovědi. Super, vše klape, jak má.

Je středa 31. března, přijíždíme s Janou před druhou hodinou do Domova důchodců s vizí, že je vše připraveno a už se čeká jen na nás. Vítá nás sociální pracovník Pepa, ovšem do úsměvu má jeho tvář hodně daleko. Kapela tu ještě není. Cože? To snad není pravda! Bohužel to pravda je. Doneseme do kuchyňky dobroty, které Jana napekla, začínáme je nandávat na talířky a postupně přichází další naše dobrovolnické kolegyně – Martina, Stáňa a JanaČ. Lenka, která už v DD byla, protože tam touto dobou pravidelně dochází za klienty, po chvilce odchází, protože má další aktivity v Klubu důchodců.

Jana volá kapelníkovi a je ubezpečena, že za pět minut jsou tady. Tak jo, to, zvládneme, tohle zpoždění se dá ještě zachránit, když sebou pak při vykládce kapela mrskne. Když se ani po čtvrt hodině kapela neobjevuje a klienti s Janou, která se je snaží zabavit hrou „Poznej, kdo jsem“, příliš nespolupracují, zvedá znovu telefon. „Už jsme tady dole, za chvilku jsme u vás“, slyším z hlasitého odposlechu. „V Domově důchodců? ptá se Jana. „V Domově důchodců?“ ptá se znovu. Odpovědi se jí ale nedostává. Začíná se nás zmocňovat neblahé tušení a Jana odbíhá do suterénu vyhlížet kapelní auto. Proč parkují tam? Aby nám klienti neutekli, roznášíme jim balíčky, které měly být zakončením dnešního odpoledne. Balíčky jsou dávno rozdané, klienti se baví mezi sebou a Jana už se uvnitř neukáže. Jdu se za ní podívat ven. Pobíhá jen v halence kolem budovy, zaběhne až ke křižovatce, aby kapela nepřejela odbočku, je pěkně promrzlá, protože fouká studený vítr. „Stydím se tam vrátit, to je takový trapas“, říká mi sklesle. Ano, trapas to je a už pořádně veliký, to má pravdu, ale my za něj přece nemůžeme. Táhne na třetí hodinu a z dalšího telefonátu se dozvídáme, že za dvacet minut jsou u nás. Dělají si srandu?! Ne, nedělají. Pepa, který se k hovoru přichomýtne, pronese rázné NE a odchází za kolegou, aby přinesl kytaru a zachránil aspoň poslední půlhodinku. A tak se půl hodiny hraje a zpívá, a to moc hezky. Kolega je šikovný muzikant. Naštěstí. Naštěstí se klienti dočkali hudby. Ach jo, co se to dneska děje?!

Vítání jara končí, klienti se rozcházejí, nebo jsou odváženi do svých pokojů, Jana se donekonečna omlouvá. Část zdejšího osaznestva přepravují dodávkou do jiného sociálního zařízení tady ve Dvoře, protože v DD probíhá rekonstrukce části budovy. S holkama se rozcházíme rozladěné, frustrované a bez informací, co se stalo. Kde ta kapela teda je?!

Kde byla, jsem se dozvěděla až následující den z smskové komunikace, která ještě večer proběhla mezi Janou a panem kapelníkem.

Kapela vyrazila sice s malým zpožděním, ale vyrazila a nabrala směr Žireč. Tam se v Domově sv. Josefa nechala se všemi svými fidlátky vyložit a auta, která je přivezla, odjela s tím, že se pro ně vrátí za dvě hodiny. Na náměstíčku se zeptali kolemjdoucích, kde tady probíhá akce a bylo jim řečeno, že v kavárně Damián. Tam se opravdu odehrává spousta akcí. Obsluha kavárny neprotestovala, nedivila se, že přišla neohlášená kapela, to se přeci stane, že se informace nedostanou včas na správné místo. Kapela si vybalila nástroje, mísu řízků, spoustu chlebíčků a dva soudky piva, vše k volnému použití, a začala hrát. Nikdo se nad ničím nepozastavoval, nějací klienti v kavárně byli, takže se vše jevilo jako v pořádku. Že tam těch klientů bylo málo a že chyběly holky z Arniky, nikomu asi divné nepřišlo. Takže si kapela odehrála svoje, přecpala a přepila všechny, kdo prošli kolem, až musela být nakonec vypoklonkována, protože se zavíralo. Tohle prostě nevymyslíš.

Druhý den se pan kapelník omlouval, ale my víme, že Domov důchodců je pro tuto kapelu zakletý a na příště si pozveme kapelu jinou.

MarcelaS

foto ZDE