Výlet do Kutné Hory aneb i dobrovolnice má nárok vyhodit si z kopýtka
BYLO NÁS 2×5
Když jsem čekala na autobus, který nás poveze na výlet, bylo mi divné, že Katka vytahovala z auta invalidní vozík. Že by s námi jel nějaký upřednostněný klient? Ne, ne. Byl pro naši předsedkyni Janu, která měla nedávno úraz a vozík ji pomohl, si během výletu občas ulevit. Výlety s invalidními vozíky k Arnice patří nezávisle na tom, kdo na nich sedí.
K činnosti dobrovolníků a dobrovolnic patří, že se přepravují velkými auty, vždy ale jako doprovod klientů. Dnes bylo všechno jinak. Dobrovolníků bylo 10, klient ani jeden. Ford Tranzit vyvezl na společný výlet dobrovolníky za odměnu, za poznáním, za účelem stmelování se v rámci týmu. Cestu do Kutné hory jsme si zkrátily švitořením na různá osobní i obecná témata.
První výzvou v Kutné Hoře bylo čekání na průvodkyni. Marcela ho popsala takto:
Jsme u Barbory. Jana Š. vybaluje makovník, který pekla dneska ráno, a nabízí ho kolegyním dobrovolnicím. Odbíjí půl desátá, čas, kdy máme s průvodkyní vyrazit poznávat město. Průvodkyně nikde. Vyčkám ještě pět minut a volám do Vlašského dvora, kde jsem ji po internetu objednávala. Na druhé straně telefonického spojení zní: „Paní Zelinková nedorazila?“. Ne, nedorazila… „Vydržte, posílám jinou průvodkyni.“ Jiná průvodkyně přibíhá za deset minut. Je to mladičká, asi dvacetiletá, sympatická dívka, která záhy projevuje svůj zápal pro historii města a sype z rukávu spoustu informací. Kam se hrabe paní Zelinková :o).
Zajímavosti z prohlídky a následné návštěvy stravovacího zařízení shrnula Katka:
Že bude KH pěkná, to jsem věděla. Ale že bude TAK pěkná, a to kvůli lidem, se kterými jsem to mohla sdílet a prožít, to mě moc potěšilo. Za mě jsme byly jak děti na výletě. Bylo nám spolu fajn. Když mluvím o lidech, výlet nám udělali hezkej a zajímavej i další. Hlavně slečna průvodkyně, díky níž krása budov, uliček a náměstíček „ožila,“ a něco se nám možná i uložilo do paměti. V podobném duchu, a to naprosto nečekaně, na nás zapůsobilo povídání pana hospodskýho od Černého Kohouta. Povídal a povídal… Škoda jen, že nás na ta zajímavá místa nemohl doprovázet. A další člověk, který nám zpříjemnil naše „výjezdní zasedání,“ byl číšník. S jakou zdvořilostí, až uctivostí se k nám choval, bez ohledu na to, jaký frmol tam panoval.
Byly jsme najedené, napité, odpočinuté a ještě jsme podle svých chutí zaskočily na odpolední siestu v čokoládovně, nebo v cukrárně.
Poté jsme se přesunuly do Sedlce u Kutné Hory k prohlídce kostnice a katedrály. Vstupné nebylo zrovna nejmenší a tak kdejaká z nás řešila, půjdu tam, nebo tam. Nakonec jsme šly všechny do obou památek, protože informace o vstupném byly matoucí a až prodejce v informačním centru nám vysvětlil, že jedna vstupenka platí do obou památek. A ty rozhodně stály za to. Kromě architektonických zajímavostí bylo milé potkat v Česku početnou skupinu budhistických mnichů. Někteří měli i kulicha, přestože byl květen.
Cestou domů jsme rozjímaly, z čehož nás na dálnici probrala srážka s bažantem. Pro nás to bylo dobrodružství, pro auto a řidiče věc k řešení, srážku odneslo zpětné zrcátko.
Z výletu jsme přijely spokojené a natěšené, údajně pojedeme na podzim zase J.
DanaP
Foto ZDE